Kytarový kroužek

Kytarový kroužek pod mým vedením funguje už tři roky.

Za tu dobu mi tzv. prošlo pod rukama něco kolem padesáti či více dětí.

Letos jich bylo přihlášených 32.

Kytara je jedním z mála hudebních nástrojů, které se dají vyučovat skupinově a na jejichž zvládnutí nepotřebujete znalost not.

V kroužku se děti učí doprovodnou kytaru „k táboráku“.

Když je hraní opravdu začne bavit a mají trpělivost, naučí se i své oblíbené rockové nebo popové hity.
Základem pro hraní je tedy píle a trpělivost.

Největší důraz v kroužku klademe nejdříve na rytmus.

Budoucí hráč musí rytmus cítit a musí jej umět správně udržet.

To někdy není jednoduché a několik prvních týdnů to není ani moc zábavné.

Snažím se tedy dětem zjednodušovat známé písničky a popěvky, aby se tak základní tři čtyři akordy naučili zábavnou formou, než budou schopny zahrát celé písničky.
Po pár měsících šikovný začátečník už umí zahrát složitější trampské písně a ke konci roku se začíná učit valčíkový rytmus.

Samozřejmě, hodně záleží na každém jednotlivém hráči – s menšími dětmi celý rok jen procvičujeme jednoduchá cvičení, aby nás konečně přestaly bolet prstíky a pořádně jsme domáčkli struny, zatímco ty starší žáky můžu začít trápit těžšími akordy.

Kdybych měla hodnotit letošní „kytarové děti“, musím je pochválit.

Zprvu jsem měla obavy, aby to ti nejmenší nevzdali, ale ke konci roku se všichni výrazně zlepšili a hodně se toho naučili.

Mají ode mě velkou pochvalu, protože vydržet rok hrát Zlaté střevíčky a Když jsem já sloužil je opravdu výkon.
Většina dětí je teď na konci roku mírně pokročilá. Všichni se snažili a pilně trénovali a troufám si tvrdit, že to na koncertě bylo vidět a hlavně slyšet.

Těm mým nejstarším pokročilým bych ráda věnovala celý odstavec.

Většinu z nich vedu už tři roky a učila jsem je úplně od začátku.

Musím říct, že udělali obrovský pokrok. Sice mě často zlobí s tím, že nechtějí hrát písničky, které pro ně nachystám, že jsou na ně moc těžké a že je nebaví a podobně.

Pak se na mě celou hodinu šklebí, někdy dokonce trucují tak, že schválně dělají chyby nebo nehrají vůbec. Ale mám je ráda, tak nějak jsem k nim přirostla, k těm mým kyselým šklebíkům.
Snažím se je seznámit s folkovými klasikami českých autorů, zároveň však hrajeme i jejich oblíbené písně.

Pravda, holky mi řeknou, že chtějí hrát tu a tu písničku, třeba od Tomáše Kluse, já ji doma složitě „oakorduju“ a pak mi v kroužku řeknou: „Ale to je moc těžký!“ Nicméně nezbývá jim nic jiného než nekecat, zatnout zuby a hrát. A jak jim to pak jde J

Začít se učit hrát doprovodnou kytaru není nikdy pozdě, zvládne to každý od deseti třeba do sta let. Člověk jen musí chtít a překonat bolavé prsty, někdy dokonce i rozřezané od strun. A holky se musí rozloučit s dlouhými nalakovanými nehty J

Karolína Osičková

1 - To jsme my, umělci :)