Na výlet do KUTNÉ HORY - pokladnice stříbrňáků a zážitků

Středisko volného času při ZŠ Velké Pavlovice si velmi rychle buduje výbornou značku kvality co by organizátor skvělých poznávacích zájezdů a výletů. Začátkem května nás Ing. Lenka Bukovská, vedoucí SVČ při ZŠ, provedla NP Podyjí a o plynulém víkendu 12. a 13. května 2012 se stalo hlavním cílem čtyřiceti zvídavých účastníků dvoudenního zájezdu úchvatné město stříbra Kutná Hora.

Kutná Hora s chrámem sv. Barbory, katedrálou Nanebevzetí Panny Marie a spoustou dalších unikátních památek tvoří architektonický skvost evropského významu a právě proto byla roku 1995 právem zapsána na Seznam světového a kulturního dědictví UNESCO.

Sedlec...

Naše poznávání začalo na předměstí samotné Kutné Hory, tedy v místní části Sedlec, kde se nacházejí v těsném sousedství hned dvě ojedinělé památky. Ty nás sice vítaly ne příliš příjemnou raní dešťovou sprškou, což nám ale ve výsledku vůbec nevadilo. Rychle jsme se přesunuli do Kostnice v podzemí hřbitovního kostela Všech svatých a s doslova jsme, v němém úžasu a s otevřenou pusou, na studené mokré kapky v mžiku zapomněli.

Kostnice je něco úžasného. V momentě kdy do ní člověk vstoupí žasne a vůbec si neuvědomí morbiditu materiálu, ze kterého je výzdoba vlastně vytvořena. A materiál je to vskutku neobvyklý – exhumované lidské kosti pocházející z ostatků čtyřiceti tisíců objetí dvou zničujících morových ran. Ty zde do dnešní podoby roku 1870 seskládal poloslepý mnich František Rint. Dnes se můžeme už jen dohadovat, co ho k takovému nápadu a následně i činu vedlo...

Fascinováni jsme se odebrali tento zážitek v dobrém slova smyslu rozdýchat do katedrály Nanebevzetí Panny Marie. Už při překročení prahu mohutných vstupních dveří nás zalilo teplé světlo vnikající do chrámové lodi obrovskými čirými štíhlými okny, které se odráželo od příjemně žlutých stěn na první pohled skromně vyzdobeného chrámu. Svůj omyl jsme přehodnotili záhy a to hned po prohlídce úchvatného oltáře a nebo samonosné klenby či taktéž samonosného točitého schodiště – děl geniálního „ďábelského“ architekta J. B. Santiniho Aichla, který tuto stavbu z let 1290-1320 opravil v 18. století v barokně gotickém stylu.

Krása Sedleckých památek předčila veškeré naše očekávání a při pohledu do propagačních materiálů na nás ze všech stránek přímo sršelo, že to nejlepší nás teprve čeká. Zvědaví a natěšení jsme se bleskurychle přesunuli do centra samotné Kutné Hory a vydali na obchůzku.

Kutná Hora...

Hned na úvod jsme zavítali do ikony a symbolu města Kutná Hora – majestátného pozdně gotickému chrámu sv. Barbory – patronky horníků. Katedrála ozdobená trojicí hlavních věží temně šedé barvy, stovkami dalších drobných věžiček a desítkami nosných vnějších oblouků, je nádherná už z venku, natož když vstoupíte dovnitř. Okolo hlavního honosného oltáře je do oblouku rozmístěno několik drobných oltáříků vyzdobených především výjevy z báňského života, na kůru se nacházejí obrovské varhany s tisíci píšťalami, členitý interiér hlavní lodi zdobí úchvatná zlatá kazatelna a také socha dalšího významného symbolu města – horníka stříbrných dolů. Výstavba chrámu byla zahájena v roce 1388 hnutím Petra Parléře, financována byla cechem horníků stříbrného města Kutná Hora a její výstavba trvala dlouhých pět století, neboť stejně jako dnes, peněz se velmi často nedostávalo.

Z „Barborky“, jak chrám kutnohorší familiérně nazývají, jsme přešli okolo Kaple Božího těla a Jezuitské koleje na Vlašský dvůr. V budově zmiňované koleje sídlí GASK – Galerie Středočeského kraje, odkud na nás dýchnul nezaměnitelný pozdrav z naší jihomoravské domoviny a to v podobě vůně vína a vyhrávání cimbálové muziky podtržené zpěvem Jožky Šmukaře. Konala se zde vinná akce s ochutnávkou „Rosé vína v Kutné Hoře“, na kterou osobně zval aktuálně už tehdejší hejtman Středočeského kraje MUDr. David Rath. Je až komické, že se mu hned den na to stala osudnou právě krabice od vína.... hořká ironie osudu.

Ale vraťme se od politiky na Vlašský dvůr, který byl vlastně po staletí taktéž centrem vysoké politiky a koneckonců je tomu tak do dnes, i když již jen na místní úrovni. V současné době zde sídlí Městský úřad Kutná Hora, mincovní muzeum a galerie. Původně byl však palác královskou mincovnou a na konci 14. století se stal dokonce královským sídlem. Díky svému obrovskému stříbrnému bohatství byla Kutná Hora rovnocenným konkurentem Prahy a právě na Vlašském dvoře se razily nejslavnější české mince – Pražské groše, jimiž ve středověku platila celá Evropa.

Nejen světskou zábavou a praktickým studiem historie je člověk živ. Takovým putováním rychle vytráví a žaludek se neúprosně ozývá hlasitou písničkou. Šupky dupky do hospůdky, na oběd, pivíčko, kafíčko či zákuseček a hurá opět do ulic.

V sobotu odpoledne nás čekal, jak jsme se poté všichni jednohlasně shodli, největší hřeb dne – zážitková turistika v podobě exkurze do Českého muzea stříbra. Zde jsme si zvolili na doporučení naší bezvadné průvodkyně Lenky okruh č. 2, jehož součástí bylo i sfárání do hlubin bývalých stříbrných dolů. Během prohlídky jsme se dověděli tolik novinek ze života horníků a jejich náročné práce, že jsme si po východu na denní světlo připadali jako chodící internetová encyklopedie Wikipedie.

Tak třeba – my jsme byli v hloubce pouhopouhých 20 metrů pod zemí, ale běžní horníci až 600! Pracovití chlapíci se dožívali v průměru jen 35 let a jejich platové podmínky byly víc než mizerné a nespravedlivé. Cesta dolů do „práce“ jim po speciálních klouzačkách trvala 20 až 30 minut, pak pracovali více méně ve tmě, zimě a prachu šest hodin a pak se škrábali po uzoučkých žebřících nahoru dvě až tři hodiny. Ale cesta dolů a nahoru nebyla dlouhá léta počítána do pracovní doby. A aby toho nebylo málo, ještě hodinu museli posedět v „přechodné“ místnosti, aby si jejich oči přivykly dennímu světlu. Suma sumárum 4 až 5 hodin v práci zadarmo. No a my? Podobali jsme se permoníkům! Vyfasovali jsme bílý pláštík s typickou špičatou kapuckou, helmu, baterku a vzhůru dolů! Bylo to úžasné! Vřele doporučujeme.

Vzhledem k tomu, že jsme jen v dolech překonali na 160 schodů a za celý den jsme toho měli nachozeno až nad hlavu, rádi jsme přivítali přejezd autobusem do nedalekého města Čáslav. Slupli jsme večeři a většina z nás se ještě vydala na příjemnou podvečerní procházku taktéž historickým jádrem města.

Hřebčín Kladruby...

Slunečné, avšak velmi studené nedělní ráno nám zcela jasně připomnělo, že se v kalendáři objevila jména májových zmrzlých mužů – letos se dostavili naprosto přesně a navíc v plné síle, no a také jsme si někteří vzpomněli, že je druhá neděle v květnu, tedy svátek matek. Stejně jako den předchozí jsme se jej rozhodli oslavit exkurzí, tentokrát však naše kroky vedly do přírody a za zvířaty.

Namířili jsme si to do Kladrub nad Labem do světoznámého Národního hřebčína. Ten zde byl založen Rudolfem II. již v roce 1579. Prohlídka byla nádherná, zavítali jsme do stájí, výběhů, porodnice hříbátek a samozřejmě jsme nasávali hromady dalších informací. Třeba to, že v roce 1995 byl starokladrubský kůň uznán jako kulturní památka, roku 2002 došlo k uznání kladrubského hřebčína a kmenového stáda běloušů národní kulturní památkou, že populace starokladrubských koní čítá 1100 jedinců, přičemž se jich přímo v Kladrubech chová na 550, z toho 65 klisen a 4 plemeníci.

A také to, že se zde 15. května 2006 narodil hřebec Favory Alta XXI, který byl věnován jako svatební dar Královským Výsostem vévodovi a vévodkyni z Cambridge, svatba se konala 29. dubna 2011. Jen škoda, že si jej ze stájí do dneška nevyzvedli a nijak o tento vzácný dar za snůškou nesmyslných výmluv nejeví zájem. Jiný kraj, jiný mrav... Ve Velké Británii si pravděpodobně se slušností a taktem příliš těžkou hlavu nedělají a ani na ty pověstné „zuby darovaného koně“ také moc nepohleděli, když jej znají jen z fotografií, možná...

Z hřebčína bylo už jen kousek k naší poslední zastávce - sladkému, lahodným kořením a cukrovou polevou vonícímu městu Pardubice. Ještě naposled, alespoň skrze okna uhánějícího autobusu, pokochání pohledem na ladný pohyb cválajících bělostných klisen s prozatím nemotornými černými hříbátky po boku a hurá do Pardubic.

Pardubice...

Zde nás čekal spíš už jen oběd a nákup perníčků. Někteří však nelenili, prošli si krásné náměstí s populární budovou radnice, jíž pozorný divák a fanda seriálu Vyprávěj okamžitě poznal. Ukazuje se totiž v seriálu vždy, když se začne odvíjet pasáž z rodného města hlavního hrdiny Karla Dvořáka, tedy právě města Pardubice. Ten kdo na úplné finále pokořil klikaté dřevěné schodiště vysoké vyhlídkové Zelené věže, uviděl nejen náměstí s radnicí a monumentálním morovým sloupem, ale i pardubický zámek, v dáli kopec Kunětická hora se stejnojmenným hradem, kde byl natáčen seriál pro děti Arabela.

K pohádkám a pověstem odtud nebylo daleko, naopak, byly na dosah ruky. V prostorách věže bylo možné vyslechnout si pověsti o vzniku města Pardubice, vysvětlení, proč je ve znaku města kůň, to vše za doprovodu hudby a za pohybu vystavených pohádkových figurín. Děti byly unešeny, ani nedýchaly a my dospělí? Taktéž, avšak nejen pardubickou Zelenou věží – celým víkendem.

Jeden vedle druhého jsme si uvědomili, jak je ta naše malinká zemička v samotném středu Evropy nádherná, bohatá a zároveň, jaké významné a přelomové události evropského i celosvětového významu se zde vždy odehrávaly. Právem je nazývána země česká srdcem Evropy a nejen proto, že leží uprostřed kontinentu, ale právě proto, že tep jejího srdce od pradávna udává tempo a směr toku dějin. Může to znít jako klišé, možná to i klišé je, ale nezmění to nic na skutečnosti, že je to neoddiskutovatelná pravda.

Zájezdu se zúčastnily všechny věkové skupiny, od dětí až po seniory a každý si v bohatém rozmanitém programu našel to „své“. Za což patří velké poděkování Ing. Lence Bukovské, která zájezd zorganizovala, naplánovala, perfektně nás provázela, ladila svým rozzářeným úsměvem permanentní dobrou náladu a navíc, vzala s sebou svého super muže Václava – excelentního řidiče, který nás bez sebemenšího zaváhání dopravil „tam i zpět“.

Co více si přát? Snad jen další výlet! Už nyní prozradíme, že nejbližší nás čeká v září a to jednodenní do pivovaru filmových Postřižin, Dalešickou přehradu a do jaderné elektrárny Dukovany. Na jaře roku 2013 pak do neprobádaných míst Moravského krasu aneb Macocha tisíckrát jinak. Zde se zdržíme opět i přes noc.

Tak neváhejte a vydejte se s námi!

Karolína Bártová