Literární úspěch Anny K.

O Anně Kašpárkové (9. A) jsme již v loňském školním roce psali. Určitě si vybavíte její úspěch v okresním kole olympiády v českém jazyce. A protože je zároveň i vášnivou čtenářkou, tak se rozhodla zapojit do další soutěže. Tentokrát se jednalo o literární soutěž Cena Ivony Březinové, jejímž cílem je motivovat děti a mládež ve věku 10–18 let k literární tvorbě. V letošním 4. ročníku bylo téma: Tajemství školních lavic, vyprávěný příběh (próza).

Celkem se účastnilo více než 130 autorů, a i když se nestala absolutní vítězkou, určitě je úspěchem, že postoupila do širšího výběru, což samo o sobě naznačuje potenciál do budoucna.

Aničce moc gratulujeme a doufáme, že svoji fantazii využije v dalších literárních soutěžích.

                                                              Mgr. Veronika Prokešová

Nebezpečná hvězda

 Říkám si, proč já?! Proč já mám tu nejhnusnější lavici ve škole? Jakoby nestačilo, že jsem třídní vyvrhelec, se kterým se nikdo nebaví. 

Zrovna jsem si ráno sedl a nachystal si na vyučování, když jsem si všiml, že je na lavici něco vyrytého. Nějaké kolečko s hvězdou uvnitř. Rozhlédl jsem se kolem dokola na ostatní lavice, ale nic na nich vyryté nebylo. Mávl jsem nad tím rukou a položil hlavu na lavici, že si zdřímnu, než dojde zeměpisářka a začne do nás hučet všechny řeky v Jižní Americe. 

Jen co jsem zavřel oči, v mysli se mi vyjevil den, kdy mi někdo zabil mamku. Pamatuji si ten den jako žádný jiný. Domů nám volali z kriminálky, že nějaký feťák zastřelil naši mamku. Šla na nákup a už se nevrátila. Najednou všechno zčernalo a já uviděl nějakou postavu zahalenou v kápi. Vztahovala na mě ruku. Lekl jsem se a otevřel oči. Když jsem se oklepal, podíval jsem se na tu rytinu. Najednou tam nebyla. Asi jsem blázen, pomyslel jsem si. 

Zazvonilo, ale ostatní spolužáci zvonek ignorovali. Jako jediný jsem si stoupl a čekal na příchod učitelky. Ta přišla překvapivě rychle.

,,Dobrý den, třído. Posaďte se,” štěkla na nás. Hodila věci na katedru a sama se posadila. 

,,Dnes si napíšeme ten test, jak jsem vám slíbila.”

Třída zabručela. 

,,Vytáhněte si papíry a všechny věci do lavic.”

Vzal jsem svoji učebnici, sešit a pouzdro a chtěl je strčit do lavice, ale nešlo to. Rval jsem to tam jak chtěl, ale jako kdybych narážel věcmi do neviditelné zdi. Ohnul jsem se a podíval se do lavice. Byla tam nějaká panenka. Vzal jsem ji do ruky. Vypadala jako Anabel z toho hororu, o kterém si holky v jídelně minulý týden špitaly. Asi nějaký další naschvál od spolužáků. Rychle jsem ji strčil do batohu. Znova jsem zkusil dát věci do lavice. Teď se tam vešli úplně normálně. To je divný, pomyslel jsem si. 

Papír jsem si podepsal a začal poslouchat učitelku. 

,,Otázka číslo 1, která hora je největší na světě?” 

To jsem věděl. Přiložil jsem propisku na papír a začal psát. Jenže místo inkoustu jsem psal něčím tmavě červeným. Byla to krev! Už zase! Minulý týden se mi to stalo taky. 

Vyjekl jsem a vyskočil. 

,,Paní učitelko, na mým papíře je krev,” řekl jsem a díval jsem se na ni. Změřila si mě pohledem od hlavy k patě. Teď se na mě dívala celá třída. Učitelka vstala a rázovala si to ke mně. Došla k mojí lavici a podívala se na papír.

,,Děláš si ze mě srandu, kluku? Nepoznáš krev od inkoustu? Tak to ne. Seber se a padej do ředitelny,” ukončila svůj proslov. 

Podíval jsem se na papír, ale žádná krev tam nebyla. 

,,Ale… před chvílou…”

,,Chceš se ulít z testu, že jo?” uchechtl se jeden spolužák a všichni se začali smát. 

Sbalil jsem si věci do batohu a vyrazil ze třídy. U ředitelny jsem musel čekat, protože paní ředitelka tam měla nějakého žáka. 

Dohlížela na mě sekretářka, která se po mě po očku dívala. 

,,Ty jsi Jack, že?” zeptala se mě.

,,Jo, jsem.”

,,A pořád sedíš v té lavici?” Co je to za divnou otázku? 

,,Ano…” odpověděl jsem opatrně.

,,Tak to tě lituju. O té lavici kolují divné zvěsti. Že toho, kdo uvidí kolečko s hvězdou, ovládne démon. Neviděls to doufám?”

,,Ne…” zalhal jsem, doufal, že je to dost přesvědčivý.

,,Asi se ptáš, jak to vím co? No, měla jsem spolužáka, který v ní seděl taky a pak se zbláznil. Ve vyučování začal najednou křičet nesmyslným jazykem a jediný, čemu jsme rozumněli, bylo slovo démon a zabít. Pak ho odvezli do blázince, a když ho pustili, spáchal sebevraždu. A pak jeho rodiče našli jeho deník, do kterého si psal, vše, co se mu stalo. A jelikož se jeho rodiče znali s mýma rodičema  a my byli kamarádi, deník jsem si přečetla. A věř mi, nebylo v něm nic hezkého,” a dokončila své vyprávění povzdechem a pohledem do prázdna. 

,,A co v tom deníku bylo?” zeptal jsem se potichu.

,,Popisoval tam to, jak ho nějaký démon pomalu, ale jistě ovládal a on nemohl dělat nic, než ho poslouchat. Od té doby tam sedělo jenom pár studentů a všichni si dřív nebo později odsedli. Od té doby sleduju každého, kdo v té lavici sedí. Nechápu, proč tu lavici škola jednoduše nevyhodí…” další povzdech byl přerušen otevřením dveří do ředitelny. Z nich se vyklopýtal nějaký třeťák, něco zabručel a pomalu odkráčel, ale za zatáčkou jsem viděl, že vzal roha. 

Sakra. Ředitelka bude asi ještě naštvaná z něj, ale pak to schytnu já. Ředitelka vypadala jako kombinace zombie a ježibaby. Měla zakřivený nos a nakrátko střižené vlasy. Byla vychrtlá a na sobě měla svetr a korále, zřejmě dřevěné. Podívala se na mě jestřábíma očima a kývla na mě. Polkl jsem naprázdno a šel do ředitelny. 

,,Prý už jsi měl zase vidiny, že na tvém papíře je krev místo inkoustu. Už je to potřetí za poslední dva týdny. Co s tebou uděláme?” zeptala se mě. 

Je pravda, že jsem už několikrát takhle jančil kvůli krvi. Poprvé to bylo v matematice, pak v informatice. 

,,Víš co? Budeš po škole. Nemám na tebe čas. A teď padej zpátky na hodinu:”

Když jsem vycházel ze dveří, ještě jsem se stihl podívat na sekretářku. Nebyla tam. 

Procházel jsem prázdnou chodbou. A proč bych měl jít do třídy? Rychle jsem zahnul na klučičí záchody. Nikdo tam nebyl. Zavřel jsem se do jedné kabinky, rozepl batoh a vytáhl tu panenku. Vážně vypadala jako Anabel. Pomalu jsem ji otočil a vyjekl jsem. Na zádech měla nakreslený ten znak, co jsem viděl na lavici. 

Najednou světlo zablikalo. Chvilku jsem čekal, jestli neuslyším nějaké kroky, ale nic. Pak světlo zhaslo úplně. Odněkud se začal ozývat zvláštní zvuk. Jakoby někdo škrábal pěkně dlouhýma nehtama o kachličky. Vlevo ode mě bouchly dveře od kabinky. 

Seděl jsem jak zařezanej a ani nedutal. Před mými dveřmi se ozvalo nějaké sípání s chraptěním dohromady. Zpod mezery mezi dveřmi a podlahou se pohnul nějaký stín. Klika se pohla a dveře se začaly pomalu otevírat. Přitáhl jsem si batoh k tělu a v hlavě jsem si přehrál všechny hezké vzpomínky, na které jsem si pamatoval. Co když je to vážně ten démon, o kterém mluvila ta sekretářka? 

Dveře se rozrazily. Mezi nimi stálo jakési neidentifikované monstrum. Byl to střední postavy, shrbený, vyzáblý, celočerný skrček, který měl dvě velké vykulené oči, které se upíraly přímo na tu panenku v mé ruce. 

Lekl jsem se a chtěl jsem začít křičet. Jenže když jsem otevřel pusu, nemohl jsem ze sebe vydat ani jednu hlásku. Monstrum cosi zachrčelo a ukázalo svým vyhublým prstem na panenku. 

V tu chvíli jsem zapomněl na to, jak strašně se bojím, prosmíkl jsem se kolem neidentifikovatelného tělesa, rozrazil dveře od záchodků a zdrhal jak nejrychleji jsem dovedl. Když jsem se ohlédl, zjistil jsem, že se ta příšera vydala za mnou. Rychle jsem vběhl do svojí třídy, neposlouchal řev učitelky, co si dovoluji běhat po třídě a že si mám okamžitě sednout na místo. V jednom jsem ji poslechl. Sedl jsem si na své místo a strčil jsem panenku do lavice. Když jsem tak udělal, démon, který zrovna vběhl za mnou do třídy, zmizel. Ještě než zmizel, stačil zavřískat. Jen co zmizel, zatočila se mi hlava a já usnul. 

S trhnutím jsem se probudil. Podle hodin bylo pět minut do první hodiny. A pak jsem si vzpomněl. Všechno se mi to jenom zdálo. 

Když jsem se probral víc, vytáhl jsem si svoje věci na lavici. Pak jsem si všiml takového kolečka s hvězdou uprostřed, vyrytého na lavici…