„S láskou Vincent“ aneb Výtvarná výchova nejen v osmých třídách netradičně

8. března 2019 jsme se s 8. A a 8. B vydali do hodonínského kina na filmové představení „S láskou Vincent“. Jedná se o jedinečný animovaný film mapující poslední dny malíře Vincenta van Gogha. Na snímku pracovalo 125 animátorů z celého světa, kteří kvůli každé vteřině ručně namalovali olejovými barvami nejméně deset obrázků. Použili tu samou techniku tím stejným způsobem jako Vincent van Gogh, a tak dokázali přivést k životu jeho obrazy. Divák zcela pronikne do jeho maleb a stane se jejich součástí.

Předtím než film žáci viděli, s Vincentem a jeho dílem se seznámili pomocí prezentace, prohlédli si jeho obrazy, a dokonce si je zkusili vymalovat a barevně ztvárnit dle vlastní fantazie. Po zhlédnutí filmu si ještě vyzkoušeli obrazy popsat slovy. Pomocí pro ně netradiční slovní zásoby zachycovali atmosféru a napětí nejen obrazů, ale celého filmu. Někteří žáci se nestali jen pouhými pozorovateli děje, ale sami byli jeho pevnou součástí. Výsledkem jsou „procházky“ van Goghovou krajinou, které si můžete přečíst či prohlédnout níže. Žáci díky filmu poznali jednu z největších osobností světového výtvarného umění a zažili výuku výtvarné výchovy netradičně, tedy jinak než běžným kreslením nebo tvořením ve třídě.

Tento nádherný film oslovil nejen osmé ročníky, ale fascinoval i mladší žáky. Čtvrťáci si zkusili van Goghovy obrazy namalovat temperovými barvami a dařilo se jim to. Každý „Goghovému“ obrazu vtiskl určitou osobitou jedinečnost. Bylo zajímavé sledovat lehkost, s jakou se do zadaného úkolu pustili. Myslím, že díky tomu na jednoho z nejvýznamnějších světových malířů jen tak nezapomenou.

Mgr. Lucie Nováková, Mgr. Iva Kilianová

Procházka van Goghovou krajinou – ukázky práce žáků

Sedím u okna se šálkem kávy a prohlížím si večerní svět za oknem. Venku fouká silný a chladný vítr. Dokonce roztrhal mraky na malé kousky. Dnešní noc je skoro jako magická. Žluté zářící hvězdičky na tajemné obloze mi připomínají miliony malých svíček na hřbitově. Velkou šedostříbrnou kouli, která vypadá jako velký míč, na vzdálenější obloze každou chvíli předhoní několik zamračených obláčků. Cítím, jak se okolo mě občas přežene malá meluzínka. Kromě ní se po ulici už nikdo neprochází.

Tereza Hamanová, 8. B, Denisa Sedláková, 8. B

Krásná noční krajina mne uchvátila. Světla hvězd se na vodě odráží jako v zrcadle. Noc je tichá, jde slyšet jen šum vody. Loďky se na hladině pohupují jako v rytmu líbezných písní. Město spí, bdí jen světla lamp. Ty jako majáky určují směr cesty. Ležím na břehu vstupujícího do temně modré vody. Pozoruji, jak vodní víly začaly tančit po hladině. Náhle vše utichlo. Pouze hvězdy, které svítí jako miliony sluncí, se staraly, aby nic nezůstalo obyčejné. Toto místo je kouzelné. Když už slunce začalo vstávat a poslalo měsíček spát, věděla jsem, že tato noc byla magická a nezapomenutelná.

Barbora Hiclová, 8. B

Procházím se cestou, která vede do neznáma. Kolem mě létají vrány černé jako uhlí. Říká se, že nosí smrt. Obilí se houpe a tančí ve větru večerní oblohy, ale i tak hvězdy svítí jako paprsky slunce. Na obloze se odráží hněv bohů. Blížím se k jezeru. Nebe je temné, ale přesto krásné. Je prozářeno hvězdami, které vypadají jako lampiony odrážející se v jezeře jako v zrcadle. V dáli svítí světla domů jako oči sov. Na kopci za vesnicí mám krásný výhled na všechny strany. Blízko mě je velký keř. Svým tvarem připomíná oheň sálající vysoko k obloze. Na nebi září nádherný a obrovský měsíc. Je jako pastevec, který ráno vede své ovečky do ohrady a večer je zase vyhání pást na nebe. Ve svitu hvězd a měsíce vidím vlny tančící na hladině jezera jako dívky na louce. Venku jsou ještě děti, které spolu závodí, jako by chtěly, aby je vítr dohonil a odnesl. Mírný vánek, jenž fouká, zpívá píseň dnešní noci.

Magdaléna Hercogová, 8. A

Jdu krásnou krajinou jako v pohádce. Obilí kolem mě je žluté jako na obrázku. Ptáčci zpívají, tráva se zelená a já to vše tiše pozoruji. Nic hezčího jsem ještě neviděl. Jak tak jdu, uvědomuji si, že to tu nepoznávám, proto se raději vracím stejnou cestou zpět. Na chvíli si lehnu do trávy. Nade mnou pluje modře zbarvená obloha jako moře. Už teď vím, že se sem ještě jednou podívám. Mráčky putují po obloze. Obilí se houpe ve větru jako na houpačce a třpytí jako krystalky. Všechno se pomalu hýbe jako ve zpomaleném záběru filmu. Kolem mě krákají vrány. Asi mají hlad. Stejně jako já, proto se zvedám a jdu na oběd.

Vítek Šmíd, 8. A

Z dálky to vypadá, že by se malá vesnička vlezla i do kapsy. Nad ní září hvězdy jako slunce. Vše se odráží v lesklé hladině rybníku jako v zrcadle. Vrány, které se šly nejdříve napít a poté vedle na pole s pšenicí najíst, náhle vyletěly. Přestože vzlétají z tančícího obilí, připomínají mi airbusy, které startují z letiště. Obloha potemněla a hvězdy se začaly topit v temné obloze jako drahokamy v moři. Martin Bílek, 8. A Stojím na břehu a pozoruji, jak se voda vlní ve větru. Hvězdy, které se od hladiny odrážejí jako od zrcadla, svítí téměř jako slunce ve dne. Připomínají mi lampiony, jež osvětlují cestu kolem rybníka. Když se podívám do dálky, obloha tmavne, jako by hrozila bouře. Asi bude pršet. Lidé pomalu vystupují z loďky. Ta se zvolna kolébá na hladině. Na sousedním poli roste pšenice. Protože je již zralá, ozobávají ji vrány a krkavci. Vždy, když je vidím, mám pocit, že kolem obchází smrt. Mezi poli vede úzká cestička. Právě se probrali první ptáčci. K jejich zpěvu se připojilo foukání větru, který si s nimi začal notovat.

Miloš Průdek, 8. A

Stojím před cestou do neznáma, která mi přijde tajemná. Je úzká a zabahněná. Okolo ní se rozléhá obilí v barvě zlatých dívčích vlasů. Nad ním létají vrány nosící smrt. Jsou černé jako uhlí a temné jako obloha před bouří. Procházím obilím houpajícím se ve větru a vrány nade mnou krákají. Přemýšlím nad tím, co si ty mršky, škodilky, asi říkají...

Jana Kynická, 8. A

Procházím se po břehu průzračně čisté vody. Na nebi visí hvězdy jako vánoční ozdoby. Odrážejí se ve vodě jako v zrcadle. Kolem mě vane příjemně chladný vánek. Na vodní hladině plavou modře oblečené víly. Břeh, po kterém jdu, je jemně omýván vodou. Vydávám se na večerní procházku mimo město. Míjím malý lesík a ocitám se na kopci, ze kterého je nádherný výhled na okolní krajinu i město pode mnou. I tady je nebe plné malých planoucích nočních sluncí. Měsíční svit mi ozařuje cestu. Jako by mě lákal jít dál. Na oči mi útočí světla pouličních lamp, jako když se ráno vzbudím, otevřu oči a někdo náhle rozsvítí světlo. Studený vánek mě štípe do tváří. Cítím, že se mi začínají červenat jako růže. Uprostřed města je kostel, který je teď ze všech stran osvícený. Nerada odcházím od výhledu na tuto krásnou magickou noc.

Gabriela Dufková, 8. B

S láskou Vincentovi

Cesta je klikatá,

pšenice zlatá,

nebe je černé

a vrány jsou věrné.

Vítr fouká,

nebe se kouká,

z výšin na krajinu temnou

a pšenici jemnou,

jak polární zář,

jež osvítila mou tvář.

Měsíc se skrývá

a mrak se na mě dívá.

Roman Pazderka, 8. B